UPŘÍMNOST

Je pátek,pro každého z nás celkem normální den ..

Den kdy je konec týdne, školáci se těší na ten písklavý zvuk posledního zazvonění,který ohlašuje ,že je čas jít domů a večer se jít pobavit s kamarády někam do baru.

Jelikož nechodím tento půlrok do školy, tak pro mě jako holku (do příštího týdne-konečně!) bez práce je to den kdy se vzbudím a nemám celkem co dělat.

Mnozí z mých kamarádů mi to závidí, že můžu být doma a dělat si co chci...

Ale opak je pravdou.

Odešla jsem ze školy, momentálně mám ukončené základní vzdělání, nemám maturitu ani výuční list a papírově jsem nula.Ale jak soudíme to že je někdo nula??

Sháněla jsem si práci celé čtyři měsíce...Netvrdím že jsem byla každý den posedlá tím, že jsem hledala práci, spíš jsem si občas sedla k internetu a koukla jsem se na nabídky .

Říkám si, že se v říjnu odstěhuju, budu chodit konečně do školy co jsem tak strašně dlouho chtěla dělat a večer budu chodit do práce, ale vidím vše moc jednoduše.

Vím že budu táhnout bídu s nouzí a že budu mít sotva na jídlo ale budu pryč odsud.. z místo kde se už necítím doma.

Proč píšu tohle? Proč nenapíšu něco o designu nebo nových trendech? 

Tenhle blog nemá přesné určení toho o čem je.. je to moje jméno.. můj blog.. můj život...

Píšu to ,co chci napsat a co mě momentálně napadne.

Od té doby co jsem založila tento blog jsem toho napsala celkem dost ,ale v ničem nebylo vše narovinu.

A proč?Když jsem měla bývalý blog,máma na něj přišla a nebyla s tím zrovna spokojená.

Nelíbilo se jí co píšu...o tomhle asi také ještě neví, ale časem na něj příjde.

Proč se kurva bojím ?Vždyť brečím skoro furt, už nejsem to co jsem bývala dřív,nemám to co jsem měla dřív.. a kvůli komu? Kvůli mě? ANO!-také možná...Ale i ona na tom má svůj díl viny a dle mého mnohem větší než já.

Když jsem se jí jednou zeptala jestli si myslí, že udělala nákou chybu, tak mi řekla že ne.

Ať jí řeknu jakou chybu udělala...Na otázku mi odpověděla otázkou- jak upřímné ,že?

Dřív jsem bývala praštěná ulítlá holka pro každou prdel a lidi mě za to milovali...

Pak přišli problémy a můj pro někoho nezajímavý život byl najednou mojí noční můrou.

Všichni si hrajeme na strašně drsný frajery/frajerky ,jen aby jsme byli ,,někdo,,.

Co nám to dává? Respekt?Úctu? -NE! Dostává se nám pouze lží a přetvářky.

I já jsem jedna z nich.

Snažím se přede všemi vypadat hrozně sebevědomě a mít nad určitými věcmi nadhled,

ale pravda je taková že nemám.

Jsem troska co si jen hraje na to že není.

Všichni si myslí, že když jsme teenageři tak že máme být automaticky štastní, protože jsme mladí..

Po tom , co mi nastali problémy s mámou jsem začala dost jíst a hodně jsem přibrala a vím to o sobě..

nejdřív jsem se litovala a psala si podtextový statusy na facebooku, ale pak mi došlo, že tohle mi nepomůže.

Začala jsem konečně se sebou něco dělat a jak jdou kila postupně dolů tak mám ze sebe lepší pocit.

Připadám si lepší, mám lepší sebevědomí a je mi celkově o maličko lépe.

Chlapy jsem přestala řešit po tom co jsem si před třičtvrtě rokem uvědomila že miluju svého bývalého přítele (nejmenováno) ale že už je pozdě. 5 měsíců jsem byla v prdeli...Všude jsem ho viděla.. ve věcech co mi ho připomínali,ve snech co se mi o něm zdáli..Moje okolí už bylo otrávené tím, jak jsem o něm neustále mluvila a snažila jsem se k němu dostat zpátky.

Ano, vím že tohle je normální podle někoho, že jsou na tom lidé i hůř než já.Ale nesnážím se svoje problémy s nikým srovnávat nebo říkat že jsem na to nejhlůř ze všech..

Nejhorší je pro mě, že ke svojí vlastní mámě.. k člověku co mi dal život a co mě vychoval , už necítím cit jaký bych měla.

Vím že za pár let si třeba s mámou sedneme a řekneme si, že tohle bylo zbytečné, vím že já dokážu přiznat chybu ale dokáže to i ona? ..Nevím..V tuhle chvíli asi ne.

Teď teprve vidím jaké to je, být na té druhé straně..Na straně lidí kterým je a bylo ublíženo.

Dřív jsem se takhle k lidem chovala já sama.. Teď vidím jaké to je.

Počítám každou korunu, snažím se jít si za svým a dostat to co chci.

Vím že jednou se tomuhle zasměju , ale momentálně ta chvíle ještě nepřišla .

Chtěla bych aby se každý z vás pozastavil a uvědomil si, co všechno má.Čeho už v životě dosáhl,ať už to byla pomoc kamarádu v nouzi či jiné věci kterými jsme někomu pomohli a přemýšleli nad tím chvilku.

Odsuzujeme lidi moc rychle.. Podle vzhledu, podle peněz , podle váhy ,podle postavení ...

Ale při tom nevíme co je to za člověka! Peníze nejsou všechno a nedělají člověka lepším.

Já jsem si to svoje uvědomila, chtěla bych aby jste si ,,zametli pře svým prahem ,, a pak se někomu vrtali do soukromí.